Každý se stále s někým srovnáváme. Myslíme si, že nejsme dost dobří. Stále nás přepadají myšlenky na to, že někdo je v něčem lepší a my nestojíme za nic. Chceme být jako ti druzí. Chceme to, co dělají oni, dělat také a pokud možno, ještě lépe. Chceme stejně vypadat, stejně se oblékat, stejně se česat, stejně mluvit, stejně vystupovat, chceme stejnou práci, stejné výsledky, stejnou popularitu, stejné partnery, stejné domy, auta, prostě všechno.
Proč se raději nezamyslíme nad tím, že bychom právě, jako ti druzí, být vůbec neměli? A proč? Protože každý z nás je originál! Nikdo není stejný, jako ten druhý. Každý jsme jiný. Každý umíme něco jiného. Co má za smysl tlačit se do něčeho a dělat něco jen proto, že to dělá někdo jiný?
Kde se bere naše potřeba někomu dalšímu dokázat, že to zvládneme taky a možná i lépe? Dobrý, zvládneme… ale co z toho máme? Jen ten náš vnitřní pocit uspokojení, že jsme to dokázali také? Že jsme se vyrovnali někomu jinému? Co nás vede k tomu, že se vědomě chceme chovat jako stádo? Dělá to ten, tak já to budu dělat taky! A basta! Co na tom, že to vlastně ani dělat nechci…
Málo kdo umí žít podle vlastního přesvědčení. Málo kdo zná své hodnoty a také je ctí.
Moc si vážím lidí, kteří žijí svůj život, a i přes tlak okolí jsou takoví, jací jsou. Nemění se. Jen se vyvíjí jejich skutečná osobnost, ale oni sami nemají potřebu se přizpůsobovat ostatním. Jsou sví, jsou charakterní a chovají se ke všem s úctou.
Ať je nás takových víc.