Jak jsem vedla pouť do Bhútánu
Pamatuji si dobře ten pocit z minula – v první okamžik, kdy letadlo přistává na dráhu v Paro cítím, že tato země je jiná. Se slzami v očích to teď prožívám znovu – chvění, vibrace, expanzi v srdci – ano, miluji ji. Cítím to nejen já, cítí to každý z naší výpravy. Tato země je velmi odlišná, jaksi posvátná.
Bhútán – žádné billboardy, jen všudypřítomné fotky královského páru. Bydlíi ve skromné a malé dvoupatrové rezidenci u hlavního paláce (který je využíván jako administrativní centrum a chrám). Bývalý král, asi nejuctívanější z celé dynastie, bydlí dokonce jen v jednoduché chatce v horách, daleko od “velkých” měst. Jezdí normálním autem, které lze, i s drobnou eskortou v podobě jednoho džípu s ochrankou, běžně potkat. Samozřejmě se mu v případě střetu dává přednost.
Místní stále nosí tradiční barevné a velmi pohodlné kroje a se zvědavostí se vyptávají na život mimo Bhútán (avšak bez náznaku touhy po podobném životě).
Když se potká kněžka bohyně s tibetským buddhistou
Když jsem poprvé začala vysvětlovat našemu průvodci “moji” tradici – bohyně, posvátnost sexuality, uctívání sezón dle kola roku, rozsvítily se mu oči. A čím víc jsme si povídali, tím dále narůstal náš vzájemný obdiv vůči tradicím toho druhého, což vyvrcholilo následující den jeho větou “Děkuji, jsi první, kdo mi ukázal, že naše světy nejsou vůbec daleko od sebe”.
Našli jsme nespočet až neuvěřitelně podobných prvků – od drobností v podobě symbolu vesica piscis v kosmogramu na místních chrámech, po skutečně neuvěřitelnou korespondenci základních principů – důležitosti plynutí s rytmem přírody, významy “náhod”, oslavy měnících se ročních období a posvátné sexuality jako cesty k osvícení. Nejvíce mně zarazila informace o tom že v některých dobách svého duchovního vývoje se láma musí oženit, jinak se zkrátka dále vyvíjet nemůže. Některé duchovní roviny může poznat jen za pomoci a společně se ženou. Starodávné malby milujících se párů v nejrůznějších podobách a pozicích (včetně sveřepých démonů) jsou překrásným odrazem tohoto jednoduchého principu – většina bohů má svou “consort”, neboli druha/družku.
Čím více zkoumáme naše vzájemné pohledy na svět, tím více odhalujeme, že jsou ve svém základu stejné. A to třeba i ad absurdum, když mi popisuje všechna náboženství jako strany stejné hory – všechna vedou na stejný vrchol, akorát každá z jiné strany. A mně se vybavil můj vlastní obraz, malovaný v mých patnácti letech pro výstavu v Národní bance, kde malbou tento princip doslova a do písmene znázorňuji.
Věřím, že všechna náboženství vedou ke stejnému cíli, jedinou překážkou se stává dogma ve smyslu “toto je jediná cesta a všechny ostatní jsou špatné!”. Ale pokud spirituální tradice umožňuje otevřenost mysli ve smyslu možnosti různých cest, tak se lze potkat v úctě a obdivu a nadšeně sdílet své “jiné” a přitom tak stejné tradice.
Co mne obzvlášť zaujalo, je místní koncept pekla. Primárně ne trest a už vůbec ne navždy. Je to jen škola – místo, kde dostáváme lekce, které nám pomáhají překonat vlastní démony. A veškerá zubatá monstra jsou nám k službám – aby vymyslela nejlepší způsoby, jak nám pomoci.
A pokud jsem si mohla myslet, že je to jen shoda náhod, ojedinělý názor průvodce, který se třeba snaží zavděčit se své evropské spolupracovnici, potkala jsem uprostřed překrásného kláštera v horách mnicha správce, francouze. Asi po hodině živé výměny názorů, sdílení zvyků, rituálů a konceptu v mé skoro mateřštině, jsme společně dospěli ke stejnému závěru – naše tradice jsou si velice podobné. Kněžka bohyně a tibetský mnich stáli vedle sebe před oltářem 21 podob Táry se slzami v očích.
HDS – aneb proč v Thimphu celou noc vyjí psi
Fenomén hrubého domácího štěstí je ve světě již dobře znám, avšak jak se projevuje v praxi? Koncept jako takový je neuvěřitelně pokrokový a měří spoustu indikátorů, které sahají až na dno podstaty štěstí v lidském životě. (zajímají-li vás technické detaily, najdete je na www.grossnationalhappiness.com, více se můžete dozvědět i na mé květnové přednášce pro TEDxPragueWomen 2015 na téma Momentum/pokrok).
Avšak to, co mě zaráží nejvíc, sahá mnohem dále. HDS se vztahuje nejen na lidi, ale také na stromy a zvířata. Když se staví nová cesta, dlouho se řeší, jak ovlivní místní zvířectvo a pokud se ve finále postaví, za každý pokácený strom se vysadí několik nových. Ze stejného důvodu – neuškodit přirozenému toku života zvířat – je zde nejvyšší nezdolaná hora světa. Je domovem pro tak velký počet tigrů a dalších zvířat na to, aby se kvůli lidem jejich HDS riskovalo.
Stejně tak je zde mnoho dobře krmených ale nikomu nepatřících psů. Přes den spí a v noci vyjí. Ne že by je nešlo někam “uklidit”, ale vláda se definitivně rozhodla, že psi mají stejné právo na HDS jako lidé, tedy nelze je odklidit pouze kvůli dobrému spánku, obzvláště turistů. Doporučení znělo – ať si turisté pořídí špunty do uší!
Gender dimenze
Žádný koncept panenství, jednoduchých rozvodů, naopak sňatky z lásky a na první pohled plná integrace žen do společnosti. Kluci se učí vyšívat s holkama a holky dělají sochařinu. Není zde cítit sebemenší segregace. Dokonce i nás, “sexuálně pokročilé” západní ženy zarazilo, s jakou přirozeností a lehkostí nám místní muži pomáhali vázat tradiční sukně a zdánlivě na tom nebylo nic divné.
Sexualita je zde vůbec přirozenou součástí života – tradiční nighthunting umožňuje mladým dívkám a klukům poznávat se intimně beze studu či stigmatu. Antikoncepce je běžně dostupná a efektivně praktikována. Většina rodin (mimo odlehlé oblasti) mají optimálně dvě děti.
Tato přirozenost se odráží i v obdivuhodném, pro mně velice překvapivém, ucítvání penisu jakožto symbolu ochrany, plodnosti, hojnosti a štěstí. Tato tradice plyne již z dob, kdy se Svatý blázen – Drupka Kunley procházel Bhútánem a pomocí svého posvátného fallusu nejen podvoloval démony, ale také obdarovával osvícením. Od té doby má každý starší dům (obzvlášť mimo města) na sobě detailně znázorněný, často stříkající, penis. Další variantou jsou čtyři dřevěné penisy visící ve čtyřech rozích domu přímo pod střechou. Tento zvyk zajišťuje ochranu před démony a přináší rodině hojnost.
Můžeme se těmto zvykům posmívat jako absurdním pověrám, ale pojďme se radši zamyslet.
Jaký vztah bychom měli k vlastním tělům, pokud bychom dospívali ve společnosti, kde je penis (ale i vagína) považován za posvátné? Kde není sexualita zahalena studem?
Jaký vztah by měli muži ke svému penisu, kdyby primárně asociace s tímto orgánem byla “požehnání”, “štěstí” a “plodnost”?
Možná se máme od tohoto himalájského národa hodně co učit…
